skoro jasno
ÚT 18.12.
-1/4°
zataženo
ST 19.12.
-2/0°
zataženo
ČT 20.12.
-2/1°

Voroplavba na Vltavě

První skutečně prokazatelný záznam o plavbě vorů po Vltavě pochází z první čtvrtiny 14. století. Tehdy již byla voroplavba plně rozvinuta – dřevo bylo vždy základním stavebním materiálem a také hlavním zdrojem energie. Mimo to bylo možné vory výhodně použít k přepravě dalšího zboží, jako např. soli, písku, štěrku, kamene, ale např. i piva a dokonce i výrobků šumavských skláren.

Lze říci, že Vltava byla pro plavbu vorů téměř ideální řekou: Vlévá se do ní řada menších přítoků (Malše, Lužnice, Otava, Sázava a Berounka) po nichž do Vltavy připlouvaly vory i ze vzdálenějších míst, bezprostřední okolí toku pokrývaly husté lesy – zdroj kvalitního dřeva, vhodná konfigurace břehů umožňovala zakládání vazišť a přístavů, a v neposlední řadě tok Vltavy směřující ku Praze – obchodnímu centru celých Čech. Dalšími odbytišti dřeva pak byla města dále na Labi – některé vory končily svou pouť až v Hamburku.

Voroplavba ve své původní podobě „fungovala“ na Vltavě až do počátku 20. století, kdy pro ni první vážnou komplikaci přinesla I. světová válka: Mnoho plavců bylo odvedeno a snížila se i těžba a poptávka po dřevě. Po válce došlo k obnově voroplavby, byť ne v původní míře. Definitivní konec plavení vorů po Vltavě do Prahy pak přinesla výstavba přehrad – dokončením hráze Slapské přehrady, jež není vybavena plavebním zařízením, se vodní cesta natrvalo uzavřela. Od té doby byly vory plaveny již jen občas a na kratších úsecích, převážně pro účely dopravy stavebního dříví k budovaným přehradám (Orlík a Kamýk). Úplně poslední prameny propluly řekou 12. září 1960 – tehdy byla uzavřena hráz dokončované Orlické přehrady, 70 km úsek řeky od Týna nad Vltavou k Orlíku se změnil v jezero a tisíciletá historie voroplavby na Vltavě skončila. Jakýmisi nostalgickými pokusy připomenout zašlou slávu českého vorařství byly stavby a plavby tzv. posledních vorů, v r. 1971 z Vyššího Brodu resp. v r. 2000 ze Štěchovic do Prahy („Vor 2000“). Zatím poslední vor byl postaven v r. 2002 v Purkarci.

Spolek Vltavan

V dnešní době se nám zaniklé řemeslo vorařů (správně plavců) může jevit jako poměrně romantický způsob obživy. Ve skutečnosti však šlo o velmi těžkou a mnohdy nebezpečnou práci. Je proto logické, že po vzoru hornických, tzv. bratrských pokladen, začali i plavci (a také lidé pracující v přístavech, náplavkách, skladech dřeva apod.) zakládat své podpůrné spolky, které z členských příspěvků poskytovaly svým členům podporu v nemoci či přispívaly rodinám zesnulých členů k překonání složitých finančních a životních situací. Šlo vlastně o jakési předchůdce dnešních odborových organizací. Jako první vznikl v r. 1871 podpůrný spolek Vltavan v Podskalí, r. 1897 spolek v Davli a ve Štěchovicích, a v roce 1902 spolek Vltavan v Purkarci.

K Vltavanu neodmyslitelně patří typický kroj, jenž je s drobnými obměnami (hlavně u pokrývky hlavy) společný pro všechny vltavanské spolky: Červenobíle pruhovaná košile, kalhoty v barvě modré či bílé, modrý kabát s různými symboly plavectví, modrá šerpa okolo pasu a typický nízký klobouk s modrou stuhou. Velké úctě se u Vltavanů těší i prapor – u štěchovických Vltavanů na něm najdeme sv. Jana Nepomuckého, jehož Vltavané považují za svého patrona.


Slávu vorařství připomínají i muzea:

Muzeum hlavního města Prahy

V Muzeu hlavního města Prahy na Výtoni je umístěna stálá expozice Podskalí, plavců, vorařství a pražské paroplavby.

Vorařském muzeu v Purkarci

Další zajímavou expozici dobových předmětů a plaveckého nářadí najdeme v Purkarci ve Vorařském muzeusíni voroplavby na Vltavě.