zataženo, déšť
ČT 27.4.
3/5°
zataženo
PÁ 28.4.
4/6°
oblačno
SO 29.4.
3/12°

Historie vodní dopravy na Vltavě

Dřevo se po Vltavě, této přirozené přírodní komunikaci, plavilo již od nepaměti. Ať již šlo o stavební materiál či dříví palivové, plavení probíhalo zpočátku tzv. volně – jednotlivé kmeny pluly po řece nijak vzájemně nesvázané. V určitých místech na toku řeky, mj. u města Davle, se klády zachycovaly, nakládaly na lodě a na nich se pak dopravovaly do Prahy i dále. Volné plavení dřeva přešlo postupem doby ve voroplavbu, při níž byly klády již uspořádány a svázány vedle sebe v tzv. tabule o šířce několika metrů. Spojením těchto tabulí za sebou pak vznikl tzv. pramen. Délka pramenů dosahovala často mnoha desítek metrů.

Po Vltavě se však plavilo nejen dřevo. Dalším důležitým „artiklem“ byla od pol. 16. století sůl, jíž bylo třeba dopravit do Prahy z Českých Budějovic či Týna nad Vltavou. Dovoz soli probíhal nejprve v soudcích, přepravovaných na lodích. Jelikož však bylo nutno prázdné lodi odtáhnout za pomocí koní zpět proti proudu, začaly se později i pro dopravu soli používat vory.

O tom, že voroplavba na Vltavě a plavba vůbec byly považovány za důležitý „veřejný zájem“, svědčí např. i výnos Karla IV., kterým se nařizovalo, že všechny jezy na Vltavě musí mít zařízení pro voroplavbu, tj. vorové propusti. Největší překážku plavbě vorů a lodí však kladly nesplavné úseky řeky, k nimž patřily zejména Svatojanské (dříve Štěchovické) proudy. O jejich splavnění, byť částečné v rámci možností doby, se již v 17. stol. zasloužil opat Strahovského kláštera Kryšpín Fuk (dokončení těchto splavňovacích prací připomíná dodnes pamětní sloup, umístěný na levém břehu pod hrází Slapské přehrady).

Se zlepšením plavebních podmínek na Vltavě se od 16. století začala rozvíjet i dálková lodní doprava. Skutečný rozvoj plavby parníků nastal na Vltavě až v první polovině 19. století, po regulačních a splavňovacích pracích prováděných firmou Lanna, která provozovala i vlastní dopravu.